Prihlasili se dva odvážlivci se svými pobočníky, kteří odvahu posbírali a vyzvat k boji o trůn Generála Gondoru chtějí. Hlaste se u mne, vy další, do západu slunce sedmého dne následujícího týdne.
Attila, strážce čestného boje

"Veliteli, už je pozdě. Utekli nám." Volal jakýsi podd?stojník který jel těsně zamnou. "Slíbil sem Bloodovi, že chytím ty co se ho snažili zabít!" zařval sem a znovu pobídl koňe k trysku. Už tři dny, od doby co na Blooda zaútočili neznámí vrahové přímo v centru Rhunu, jsme se plahočili po těchto horách a hledali je. Byli dobře připraveni. Vycvičeni. Přesní a rychlí. A to nejhorší, byli to Mordořané. Blood cosi říkal o těch co se nesmířili s tím, že se Mordoři vymanili z moci Margh?la. Nedokázali se smířit s tím, že už nebudou další krveprolití. "Pozor!" kdosi zařval a v zápětí byl rozsekán Skřetem s dvojbřitou sekerou. Okamžitě jsem uchopil sv?j meč, který jsem kdysi dostal za zabití velkého Mitheriloveho Golema. Rozsekl jsem prvního skřeta vejpůl pouze jedním máchnutím a plynule jsem přešel do výpadu, jímž sem meč zaryl hluboko do druhého z útočníku. Rozhlédl jsem se. Tohle bylo špatné, přesila byla obrovská a já jen litoval, že jsem šel na průzkum pouze s osobními strážemi. Byli to nejlepší bojovníci Hordy, ale nyní padali jeden za druhým pod obrovským nátlakem nepřátel. "Vydržte!" zařval jsem, ale to se ukázalo jako obrovská chyba, protože tím jsem na sebe jen upoutal pozornost. Vrhli se na mn?. Byli tři. Dva šli zepředu a třetí mě pomalu obcházel. První prudce vyrazil vpřed, ale jeho stoupenec to nečekal. Tohle byla chyba. Toho by se dalo využít řekl jsem si. A k obrovskému překvapení všech tří jsem skočil dozadu a jednou ranou probodl Skuruta který se m? snažil obejít, poté jsem se v téměř dokonalém výskoku vrhl po tom který útok začal. Ten se skácel k zemi a já mohl kone?n? zaúto?it na toho posledního. Byl naprosto paralyzovaný událostmi kolem n?j, že jsem se až divil, že m?j útok vykryl na poslední chvíli štítem. Já však byl trénovaný i na tyhle situace. Využil jsem síly štítu a přikr?ený se otočil na patě. Voják tenhle manévr viditeln? v?bec neznal. Když sem si na okamžik všiml výrazu v jeho obli?eji mísilo se na n?m cosi co vzdáleně připomínalo naprostý úžas. Znova jsem se rozhlédl. A te? to bylo opravdu špatné. Z?stal jsem sám. "Vzdej se bratře!" vykřikl jeden z nich.
"Nejsem tv?j bratr! Jsi zaslepen mocí démon? a já s takovými jako ty nebavím." Vtom mě zezadu cosi uhodilo do hlavy. Jeden z nich se ke m? přiblížil a uhodil mě. Poslední co jsem slyšel než jsem omdlel byla vojákova slova. "Máš nám toho moc co říct."?

Když jsem se pobudil byl jsem v jakémsi stanu. "Áááá, konečně jste se probudil." Promluvil ke mně někdo polohlasem. S leknutím jsem se otočil a uviděl jsem jednoho z těch zpropadených zrádc?. Skočil jsem po n?m, i když mě bolely kosti po celém těle. Povalil jsem ho na záda a masivními prsty sevřel jeho krk. "Ne! Nechte mě." Sípal. "Nechci vám ublížit, zachránil jsem vás!" říkal a už mu docházel dech. Vtom mi cosi došlo. Kdyby m? chtěl zabít ud?lal by to ve spánku, ale na druhou stranu, je to Skurut a ví co je to čest. Nezabil by ve spánku. Pokud by věděl, že jeho nepřítel by neudělal to samé. Jsem Skurut, věděl že bych to neudělal. Ale co když mě opravdu nechce zabít. Kdyby měl venku své kumpány, už by tu byli a pomohli by mu. Není to nějaká hra? Pustil sem ho. "Kdo jsi?" Zeptal jsem se. "Jsem Ithuriel, pane." Odpověděl a jemn? si mnul hrdlo. "Když vás zajali, naložili vás na vůz a odváželi." Vysvětloval. "Nemáme mnoho času. Měl jsem příkaz, osvobodit každého Skuruta, který by padl do zajetí." Pokračoval. "Počkat!" Skočil jsem mu do řeči. "Kdo tě najal?" "Akatsuki" řekl potichu. "Akatsuki?" "Skřetí svaz pro gladiátorské zápasy, pane. Nechávám se najímat, sháním vojáky, chytám je a nechávám si za ně zaplatit." Nestačil doříct v?tu a už jsem mu skočil do řeči. "Já mám bojovat, abys z toho měl peníze ?!" vykřikl jsem s údivem. "Nemysli si že tady zůstanu!" zvedl jsem se a vykročil ze stanu. "Ne, pane!"?
Jakmile jsem se nohou dotkl země před stanem, z pravé strany plachty vylétla obrovská ogří ruka, která mě odhodila zpět do stanu. "Pane, není vám nic?" přisko?il ke mně a začal si mě prohlížet. "Ne není, jak se odsud dostanu ?" zeptal jsem se.
"Nijak" odpověděl prostě. "Když jste obyčejný gladiátor tak nijak, ale já vám pomohu uprchnout. Vím že nejste obyčejný válečník, ale velitel. Pustím vás a vy se vrate k vašim lidem veliteli." Chrlil ze sebe a přitom mi podával mapu. "Tady jsme teď, zorientujte se a jak vám dám signál tak utíkejte směrem kterým chcete." "Děkuji ti? pojď semnou!" napadlo mě "Válečníky potřebujeme, hlavn? válečníky s dobrým srdcem" řekl jsem a viděl jsem jak se Ithuriel usmál. "Ne, z?stanu tady, potřebuju vydělat peníze." Chvíli se odml?el. "Už musím jít než se po m? začnou shán?t. Takže, ehm, hodn? štěstí" "Tobě taky." Poté odešel ze stanu a já si řekl, že si ještě odpočinu.

Po dlouhém spánku jsem se probudil. Vyjekl jsem úžasem. Kolem m? stál hlouček všemožných bytostí. Než jsem si je dokázal všechny prohlédnout, promluvil ke mn? skřet který stál u mých nohou. "Zdravím tě válečníku. Jsem Lucie von Hafová. Není to zrovna skřetí jméno, ale s tím já moc nenadělám že?" zasmála se. "Jsem dozorce a protože jsi tu nový, čeká tě uvítací zápas." "Tohle asi nebyl ten signál, který Ithuriel myslel." Pomyslel sem si když mě ogr odnášel jednou rukou do arény. Aréna byla větší než jsem myslel. Popravdě byla obrovská. Netušil jsem jak mohli tohle utajit. Do okola byly pět až šest metr? vysoké stěny s dřevěnými, jak břitva ostrými hroty. Kdyby se na ně někdo nabodl, určit? by nepřežil. Připomínali mě pevnost Bara-Dur. Prošel jsem branou kterou zvenčí strážila garda skřet?. Nalevo odem? byla tribuna vyvýšená a na ní teď stála Lucie. "Vyčkej příchodu zrádce. Tv?j úkol je zabít ho. Jeho úkol je zabít tebe." řekla. "Celkem jasné." Pomyslel jsem si. A přemýšlel jsem jak dlouho asi přežije. Tři ? Čtyři sekundy ? K mému úžasu se protější branou připlahočil smutný Ithuriel se slzami v očích. Když ke mně došel, zašeptal. "Chytili mě. Chytili mě, když jsem posílal tvému oddílu zprávu. Zab mě a čekej až příjdou." "Ne, to nikdy. Tys zachránil m?, já zach?"
"CHOPTE SE ZBRANÍ" vykřikla Lucie a ochozy vybuchly nadšením. Uchopil jsem obouruční meč, který ležel na zemi. "Vezmi si štít." Sykl jsem na Spolubojovnika. Jakmile chtěl jeden z přítomných vzít ze země obrovský štít, Lucie na něj zakřičela. "Štíty jsou pro tuhle hru zakázány !" Něco se tu dělo, ale nevěděl jsem co. Odkdy jsou štíty v zápasech zakázány ? Bojovnik si vzal jednoruční meč a připravil se na smrt. Ta se však nekonala. Místo abych prorazil jeho obranu, která téměř neexistovala, zaútočil jsem pomalým obloučkem, který nebyl problém vykrýt. Když jsem se chytal k dalšímu *útoku*, Lucie vstala a dala signál abychom přestali. Oba jsme se na n?j upřen? podívali a poslouchali co říká. Nyní už s hořkostí v hlase, promluvila. "Mysleli jste si, že mě zesměšníte ?! Mysleli jste si, že utečete ?! Podcenili jste mě! A to už si nikdo nesmí dovolit ! Myslet si že uteče Lucii pod nosem ! LUČIŠTNÍCI ! PŘIŠLA VAŠE CHVÍLE!" v tom se po celém obvodu arény oběvili desítky lučištníku, zjevně r?zných ras, měli sice kápě, ale zřetelně bylo poznat Skuruty, lidi, skřety i sem tam nějakého zleho elfa. "Už nikdo se nepostaví Akatsuki ! Připravit k palbě!" v tom se v dálce ozvaly zvuky bojových rohů Hordy. "Co to ?!" "To já!" vykřikl Ithuriel náhle plný života. "Myslel sis, že to dělám pro peníze ? Ne! Pracoval jsem pro tebe a neustále jsem myslel na pomstu. Chtěl jsem pomstít svého otce, který padl v této spropadené aréně! Chtěl jsem.." znovu se ozvaly rohy, nyní o dost blíže, lučištníci začínali být nervózní a ogrové se už někam rozběhli. "Jsou tu ! Zabijí tě! Ty víš že nepřežiješ! Vzdej to!" naléhala na Ithuriela Lucie . Všeobecné napětí se stupňovalo a já věděl že to je vždy špatné. "Vzdej to!" "Ne!" "Nem?žeš vyhrát." "Uteču!" "Neschováš se! Najdou tě! Zabijí tě!" "Ne! Ne! NE! PALTE!" vykřikla. V ten okamžik desítky lučištníku pustili šípy napnuté v tětivách. Poslední co jsem udělal bylo, že jsem v marné naději něco změnit máchnul mečem před sebe. A trefil jsem jeden šíp, který tam byl. Jeden ze sta. Když už sem se připravil, že přijde konec, ucítil sem kolem sebe něco co by se dalo popsat jako závan větru. Otevřel jsem oči a viděl sem jak se kolem mě ovinulo něco co vypadalo jako pr?svitný kus látky. Podíval jsem se na spolubojovnika a uvid?l jsem, že s ním se děje to samé. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem, že lučištníci umírají jeden po druhém pod náporem mého praporu. Všechny šípy se od té látky která mě ovinula prostě odrazily! Pak jsem ve své hlavě uslyšel notoricky známý hlas. "Podívej se doleva" Podíval jsem se. Byl tam m?j učitel. Mág který m? kdysi zasvětil do základních taj? magie. To on mě zachránil. Zase mě zachránil. "Musím najít otrokáře! Kudy běžel?" Učitel ukázal za mě. Stál tam Ithuriel a držel oběma rukama Lucii pod krkem. "Tohle máš za otce!" vykčikl a hodil tu zpropadenou bestii proti bodcům ve zdi.

Pozdě odpoledne jsme odcházeli od vypálené arény. "V počádku Skurute ?" "Ano pane" "Pčidáš se k nám?" "Ano,?ano teď už m?žu. M?j úkol skončil...konečne se můžeš pomstít těm kdo napadli tvou družinu a přitahli tě sem , do otroctví . Nazývají se Akatsuki , nezda se vám m?j pane že by jsme ty hnusné slizské stv?ry mněli naučit způsobum Mordoru ? Zeptal se Ithuriel ,
Blood mlčky pokynul rukou směrem ke svému rodnému městu Tahabaru . Pojíme zvolal nabereme trochu síly a svoláme své bratry , ukážeme té lůze co Horda dokáže.

?To bol zasa nápad, ťahať toho bláznivého trpaslíka so sebou. Začne všetko okopávať, keď my vystavujeme svoje životy, namiesto toho, aby sa oháňal tou veľkou sekerou....?
?Ale kde je? Heééééj, Smraďoch! Kde si zmizol??
?A ty si ho nevidel? Ani ty??
?Pozrite, pozrite...veď ten blázon tu odkryl nejakú chodbu...len čo nás v nej čaká?!?

Psal se klasický pochmurný dubnový den. Nálada a počasí byla, že by si psa nevyhnal a tak Hraničáři místo toho, aby plnili své úkoly na hlídce po gondorských zemích, hověli si u krbu s korbelem lahodného moku. V tom se rozrazily dveře a jindy obvykle veselá kopa Urihama vpadl do místnosti. Svěřil se družině se strašnou zradou a krádeží, kterou se provinili sousedé od Patriotů. Najednou byl vzduch nasáklý hněvem a krvežíznivostí. Velmistr družiny, jindy chladný jako severský vítr povstal a zvolal: ,,Dosti bylo anarchie a svévolného napadání jednotlivců, okrádání druhých nedotknutelnými, dosti bylo nedodržování Zákona gondorského. Spravedlnost opět nalezne své místo na slunci v gondorském království! Kde slova neplatí, příjde ke slovu meč.? Vztekle převrátil almaru a z tajné schránky vytáhl podivný tenký meč pomalovaný pradávnými runami. ?Dnes začíná válka...? A skupina vyjela vstříc temné noci

My, řád Templářů, jsme byli dlouho nečinní. Ovšem náš čas opět nadešel a my musíme vyčistit Mordor od špíny jenž se zde utváří. Po světě kdysi chodila spodina mrtvého i žívého světa. Nazývali se Horda. Avšak čas jejich porážky se utvořil, když do bojů zasáhli spolky Vandalů a Angmarů. Nyní po několika letech se opět tato bídná stvoření derou ze tmy na světlo. Zabíjí nevinná stvoření a znásilňují nevinné dívky. Vedení prohnilým Bloodem, pro kterého slib a čest nic neznamená. Dlouho ale utrpení a nenávist šířit nebudou. Ti kterým to není jedno se rozhodli bojovat. Ti kteří byli skoro zničení, aby znovu z popela povstali. Ti kteří jsou dalším krokem v evoluce. Ti kteří hájí prastaré zásady. My Mordor nikdy nezradíme!!!

za guildu Templáři hráč Ichimaru

Dnešního dne proběhl turnaj o nového generála Gondoru. Zúčastnili se-Barbora a Karel s Masym, Vojta s Gronem II. a Toxxem, Andelka se Syrael a Sway(bojovali za Terezku) a take Takahashi se Saquipasem a Kirin Torem.Boj byl cestny a spravedlivy, zvitezila skupina vedena Andelkou... Generálem Gondoru se tak stává Terezka..nedotknuta bojem,přece zvítězila....

Na vědomost se dává, že se našel první vyzyvatel o turnaj Generála Gondoru. Termín turnaje tímto vyhlašuji na den 9.4.2010 v 20.00h.Pokud se najde další skupinka s podobnými úmysly, necht mne kontaktuje.Prihlasky a zmeny beru do 4.4.2010 do 20h.
Attila

Bola noc. Blkotal oheň. Konečne si mohla sadnúť po ťažkom týždni plného bojov a krutostí. Jej skupina, ktorá si vyslúžila prezývku The Pain, stála okolo nej a všetci čakali, čo sa bude diať.
,,Moji spolubojovníci, dnes je ten deň, kedy sa stretneme s našim Pánom." Sotva to dopovedala, zhasli všetky sviečky a zavládlo hrobové ticho. Na chvíľu akoby sa zastavil čas.
,,Dobrý večer", ozval sa hrubý mužský hlas a sviečky sa znovu rozhoreli. ,,Zdravíme ťa, Pán náš. Čím sme si zaslúžili tvoju prítomnosť?". Pán povedal: ,,V Mordore ste si vyslúžili meno v aké som dúfal. Vidím, že moje dielo napĺňate tak, ako som si to predstavoval. Mordor svojím správaním , lenivosťou, opovrhovaním a chamťivosťou, ktorá ich viedla k ukradnutiu jedného vzácneho artefaktu, Pandorinej skrinky, musí byť potrestaný. Táto skirnka bola otvorená." Otočil sa k žene, ktorá viedla túto skupinu. ,,Pandora, tvoj pôvod ti je neznámy. Aj mne je trochu záhadou, ale viem, že si vznikla vďaka tejto skrinke a zmysel tvojej existencie je vyčistiť Mordor od týchto neslušných mravov. Zjednotiť ho a porazit nepriateľa. Ty a tvoja skupina teraz musíte potrestať hriešnikov a nastoliť poriadok. Členovia skupín, ktoré si hovoria Angmar , Vendeta či Horda nás už niekoľkokrát napadli a urážali, preto vám prikazujem začať proti nim vojnu do doby než budú vyhladení alebo rozpustení."
,,Pan môj, rozumieme tvojmu rozkazu a splníme ho! Budeme čakať na ďalšie príkazy".

Královská knihovna města Minas Tirith vyslovuje poděkování trpaslíku Foliášovi, za rozšíření sbírek o několik pergamenů básní, z jeho vlastní tvorby. Tyto verše vysoké kvality budou dočasně vystaveny na čestném místě, aby byly veřejnosti snadno k nahlednuti.

Děkujeme a věříme, že řečený Foliáš bude pokračovat v rozvíjení svého talentu a jednou opět obohatí naše literární sbírky. Ke cti nechť mu též slouží, že odmítl jakoukoliv finanční odměnu.

Veřejnost nechť sama posoudí hodnotu tohoto uměleckého díla, věříme, že zaujme.

Na dřevěné palisádě sebou třepotal kus vybělené a vysušené (pravděpodobně lidské) kůže, na němž byla jasně čitelná vyhláška pána Mordoru:
?Z vůle Marghula pána Mordou je Umbaru uloženo vystavět flotilu lodí pro válku na moři, protože tradice korzárů je známá a jejich hlad po krvi gondorských je velký. Dřevo na stavbu lodí je však nutno dovážet až z Rhůnu, a jelikož Velká řeka je uzavřena, je jeho doprava přes pouště náročná a pomalá. Proto sou vyzvání všichni, kdo mají ve svém držení zásoby dřeva ze stromů mahagonu, ebenu či týku, aby tyto poskytli stavitelům lodí v Umbaru. Není to rozkaz, prozatím, neboť Pán podporuje rozšiřování mordorských držav, avšak pokud nebude flotila připravena včas, bude Marghulův hněv strašlivý.?

O několik dni později zazněly v městech Gondoru, Rohanu a dalších spojeneckých državách bubny. Trubadůři napínali své hlasivky, aby panovníkova vůle byla slyšet co nejdále:
?V reakci na poslední zprávy zvědů o stavbě Umbarské flotily, kdysi tak obávané u našich břehů, rozhodl král Elessar Telcontar o rázné odpovědi. Ještě dnes byl vyslán posel k Princi Imrahilovi do Dol Amrothu, aby jej spravil o potřebě nového Gondorského vojenského loďstva.?
?Je tomu již mnoho generací od dob slavných Lodních králů, kteří šířili věhlas Gondoru po moři a rozšířili ho o mnohá území. Vždyť i pyšný Umbar se musel sklonit, když jej Earnil I. Dobyl! Přišel čas, kdy znovu lodě Gondoru ovládnou moře!? Tak pravil náš král.
Na základě jeho vůle bude neprodleně v Dol Amrothu zahájena výstavba válečných lodí, aby nás ochránily před Umberskou hrozbou.. Korzáři již nesmí nikdy plenit naše pobřeží. Je třeba je silou odradit nebo porazit, najdou-li tu odvahu či drzost přiblížit se k břehům Gondoru. Výstavba takové flotily však je velmi nákladná a především materiálově náročná, neboť vhodného dřeva je nedostatek a po velkých poválečných opravách je jeho cena vysoká.
Proto se tímto dává na vědomost následující výzva:
Majitelé zásob potřebného dřeva, především středně tvrdého týkového dřeva, či cennějších dřev ebenu a mahagonu se vyzývají, aby postradatelné množství odevzdali staviteli lodí v Dol Amrothu. Nejedná se o válečnou daň. Příspěvek je dobrovolný a jeho výše není podstatná. Ti, kdo pomohou s výstavbou loďstva, budou v Gondoru ctěni a odměněni.

------------------------
Poznámka:
<<< Příspěvky jednotlivých postav jsou evidovány a je možné, že největší příspívatel bude panovníkem daného realmu odměněn >>>