Bylo slyšet dunění a nějaké zlé výkřiky. Šel jsem se tedy podívat blíže. Byla tam nějaka puklina ve skále řekl jsem si, že zjistím co to je, ale to nebyla obyčená puklina když jsem totiž prošel tak jsem se ocitl uvnitř velké stare jeskyně kde začala zem ožívat. Dostal jsem takový strach, že jsem neváhal a raději utíkal.
Tento příběh mi vyprávěl neznámy lovec nad sklenkou dobrého vína.

Potulný písař

V Minas Tirith Královském městě Gondoru složil svůj slib the (MIKO filozof a mág KLAJ) jakožto nový vrchní knihovník. Osoba jež je králem pověřená shromažďovat veškeré vědění středozemě. Snad díky tomu nebude zapomenuto žádné z prastarých vědění našich otců...

Mělmír Bral. Krajský trubadůr

Sám a sám jsem se prodíral jako vždy křovím a mezemi. Do krve rozdrápané ruce, nohy samý puchýř jsem měl.
Po několika dnech kdy nepotkal jsem ani živáčka jsem vysílením spadl ze srázu a ač snažil jsem se, ten pád mé ochablé ruce zastavit nedokázaly. Spadl jsem do prudké řeky, která mé tělo hnala přes peřeje, otloukán říčnimi kameny jsem vyvrhnut proudem byl v jedné zátoce. Ležel jsem celý den na tomto břehu než trochu sil sebral jsem abych se vydrápal nade břeh. Spatřil jsem louku květy posetou a křik phoenixů ke mě z nedaleka doléhal. Strachy jsem ani nedutal neb vědom si své slabosti jsem tušil, že jakýkoli střet s nepřítelem by můj jistý konec znamenal. Omdlel jsem ... nevím jak dlouho ležel jsem, ale probral mě teplý dech a jemný jazyk jenž mou tvář olizoval. Bál jsem se oči otevřít, tušil jsem svůj konec a blízkou smrt. Po chvíly jsem napůl oko otevřel a spatřil jsem nádherného Jednorožce jenž s přátelským pohledem mi funěl do tváře. Nevím jak ale ten pohled mi plno sil vrátil. Vtom znovu křik phoenixe jsem uslyšel a zmatek a chaoss mou hlavu zachvátil a já všechny své síly do magického útěku vložil. Lituji teď dne kdy tak zbaběle jsem se zachoval a chladnou hlavu neudržel. Ten jednorožec byl zřejmě jen snem, ale představa, že by byl skutečný a já bych získal jeho náklonost či dokázal ho přimět aby mým slovům naslouchal a na svém hřbetu mě vozil, mě dodnes při mých cestách obluzuje. Však místo kam řeka mě vyvrhla zřejmě nikdy již nenajdu, neb svou pouť jsem tam ve stavu vyčerpání a polomdlob podnikl.
Ranturian Noemus, ranger.

Z pameti stareho Tinkera:
Mé řemeslo bylo velmi zvučného jména. Když jsem jako mladý učedník poprvé vyrobil součást sextantu, připadal jsem si, že na mě bude stát svět. Že najdu nové obzory a výrobky, které mými rukami projdou budou ty nejdokonalejší a nejkrásnější jaké svět kdy spatřil. Mnoho let jsem se učil a dalších mnoho let jsem poznávat a zkoušel co je v silách mých vůbec možné vyrobit.
Stal jsem se mistrem svého oboru, sláva mých výrobků hranice země překročila. Mnoho žáků jsem vychoval a naučil jak, které kovy tepati, jak drobné předměty či šperky vyrobiti. Časem jsem přišel k poznání, že než dokola výrobky běžné spotřeby dělati je mnohem zajímavější experimentovat i třeba s netradičními surovinami.
Po mnoha desítkách pokusů se mi podařilo spojit kov z nejdražších s krystaly drahých kamenů. Vznikl runový kámen. Nikdy se mi však nepodařilo vložit do runového kamene energii potřebnou k jeho aktivaci. Až starý přítel co opisování kouzel a složitých magických formulí dokonale znal mě navrhl, že se může pokusit popsat tento kámen formulí starou jak svět sám, která na pravých runových kamenech lpí. Po mnoha pokusech to přítel vzdal. Nikdy se mu nepodařilo popsat kámen tak aby inkoust na něm pevně ulpěl a síla formule spojila se s touto neaktivní runou. Přítel již zemřel a já na tyto kameny dočista zapoměl a věnoval se jiným objevům. Až nedávno jsem v krčmě narazil na člověka co prý magické pero viděl, které vlastnost tu má, že inkoustu umožní ulpět na všech površích a i když časem tento inkoust smyt je, prý nevitelné stopy po něm nevždy zůstanou. Vzpomněl jsem si na svého přítele, že tímto perem by jistě můj kámen popsati dokázal a pak bychom možná společnými silami dokonale funkční runu stvořily.
Zvláštní, že sil ani chut na teto experiment již ani nemám neb podařených objevů a novýh výrobků jsem ve svém životě mnoho stvořil ... asi je to tím, že kámen již vyrobit nedokážu, neb jsem přesný postup z hlavy vytratil, když nevedla dříve cesta k úspěchu, ale kuš třeba by to ani nevyšlo ...A proč bych měl vše stvořit jen já, tak ať se o to mladší pokusí ...

Jiz mnoho let tomu jest kdy Tarlogan ve víru opojení lásky a mocných omamných bylin stvořil svůj meč. Snad proto, že s elfskými ženami mnoho jar protančil, snad proto, že zábavu smrt a radovánky spojoval a na jednu uroven svých hodnot stavil, snad proto tento meč lehce zvráceným jak on sám byl jest. Smrt rozdává, úniku před ním není však s lehkou zvráceností si meč svou melodii přehrává a tanec smrti po vypuštění tančí. Targolan stvořil ve své zvrácenosti a bohémství zbran tak zvrácenou že nakonec on sám jejímu tanci smrti podlehl. Od té doby meč jakoby mrtev pod rouškou prachu žil, když objeven byl Sertinem, ještě větším netvorem než Targolan byl. Sertin však jak krutý tak hloupý jest, sílu Targolanova meče dosud neobjevil. Snad někdo najde se kdož měč jemu ze spárů vytrhne než sílu meče Sertin pozná ... pak smrti mnoho rozsel by po zemi Morijské. Sertin naposledy viděn byl a snad sídlo své i má, blízko od místa kterému černé dřevo název dalo.

Zní sudba temná krajinou koní,,
Za zvuku vran a krkavčích hodů,
Naděje zmírá v lánech bitevních polí,
Neb zlo vzejde z krve prastarých bohů.


A narodí se dívka z rodu přec lidského ale krve bohů.V den jejích osmnáctých narozenin zemře jak toto město, tak vše dobré na Ardě.Pokud na ní ovšem vztáhne ruku muž a připraví ji o počestnost, dívka zemře a město zůstane stát.A to není jiná volba?Ano, musí ji zabít ten, z jehož krve pochází.

Rozhovor neznámého věštce a správce zbrojnic v branách města Orodost.

Tento příběh plný temnoty a smutku se udál ještě v dobách kdy Valinor nebyl skryt zrakům lidským, kdy elfové byl ještě mocný národ, v časech Feanora.V dobách kdy na světě existovala místa kterých se zlo nedotklo.
Na pláních jenž se nazývají dnes jako Rohanské, stáli pevnosti národa lidem podobného, ale požehnanějšího, krásnějšího a silnějšího.Snad to byli potomci elfů jenž se polidštili, nebo nějaký tajemný Ilůvatarův, to už se svět nedozví.Zmizeli v prachu zapomnění ale zůstala po nich prastará legenda.
Všem pevnostem tohoto národa vládla ta největší a nejhonosnější, zvoucí se Orodost. Byla obrovská a nádherná, její sláva sahala až k moři, do elfích měst.Pevnosti již po mnoho generací vládla.po mnoho generací jim vládl mocný rod z linie Seregrose temného. Po dvanáctero generací se rodil ženám vládnoucích králů rodili samí chlapci.Avšak to se změnilo v roce jenž byl od té doby nazýván rok sudby. V ten rok se narodila královna Alcate dcera.Nikdo z moudrých netušil že na světě spočinula ve stejnou chvíli kdy byl Melkor díky důvěřivosti bohů opět propuštěn,ve stejnou chvíli kdy Feanor vytvořil Silmarili.
Po svém narození dostala jméno Menelwen protože její krása ohromila všechny přítomné.
Rostla jak z vody a i s věkem její půvab získával na nádheře.Královna ve strachu uzavřela dceru v pevnosti.Bála se aby její nádheru nepošpinila ruka muže před svatbou a proto sezvala z celé Středozemě nejlepší učitele hudby, boje, i věd magických aby Menelwen dokázala že je schopná stát v čele Orodostu, tak jako její otec, Král Elenardil.Ale její výsledky předčili snad vše co se očekávalo.Už ve svých patnácti letech neměla soupeře snad ve všem, v čem si zamanula.Na bitevním poli ani v nádheře paláců se jí nikdo nemohl rovnat.Obdivovali její krásu, zručnost v boji, i její skromnou upřímnost.A to byla možná chyba.Sauron dávno věděl o kletbě, i o Menelwen a začal jednat.v den jejích sedmnáctých narozenin napadly Orodost skřeti v jejichž průvodech kráčeli draci v čele se svým vládcem Glaurungem, ohnivým drakem.Bitva u Orodostu byla velká a obtížná.Zemřelo zde mnoho slavných válečníků a také skřeti utrpěli obrovské ztráty ale cíle bylo dosaženo.Glaurung vnikl o přes obrovitost svého těla tajně do pevnosti a tam ,jako poté učinil mnohokráte, nalez Menelwen, pobil její stráže a upřel na ní dračí pohled bez víčka.
Po boji se zjistila hrozná pravda.Menelwen byla pryč.Ihned vyslali k temné pevnosti Barad-Dur odvetnou výpravu jenž měla následnici trůnu zachránit.Vedl jí Celemir, nevlastní bratr Galadriel, jenž byl do Menelwen zamilován.Jako plameny pomsty přeletěli Středozem, i skalnaté hrady kolem temného Mordoru.Pozabíjeli skřety i demony před Barad-Durem a pak zabušil Celemir třikráte na dveře a vyzval Saurona k boji.A tam na mostě došlo k dramatu o němž tklivě zpívají elfové ještě dnes.Na most před pevnost, kde čekal Celemir nevyšel Sauron ale Menelwen.Oděná do černé zbroje, s dvoubřitou sekerou se postavila proti svému milenci.Ověnčená plameny a děsivou krásou tam stála jako ztělesnění smrti a temní draci se před ní klaněli.V očích ji hořeli ohně Orodruiny a její krásu lemovala hluboká temnota zbroje.
Vykročila s připravenou zbraní směrem k Celemírovi a vyzvala ho ať se svým vojskem odejde a již se nevrací.Celemir pochopil když se zadíval hluboko do honě jejího zraku a uviděl tam dračí oči.V tu hodinu ji proklel a nazval jí Galafëou, dračím duchem a vykročil proti ní s mečem.V tu chvíli pak vystoupil Glaurung, nazval ji královnou a přednesl pravdu o jejím původu.O tom že pochází z krve Eönwëho, herolda Valar, velitele vojsk západu.
Tu mnozí zakolísali a dali se na úprk.Ale Celemir zůstal stát a vyzval ji na souboj, ač mu to trhalo srdce.Třikráte se jejich zbraně střetli, třikráte odstoupili nezraněni.Ale počtvrté Galafëa zradila přísahu boje a magií srazila Celemíra na zem kde ho proťala sekerou.Poté kráčela středem vojsk svého bývalého národa a ti prchali s děsem před její nádhernou tváří.Tu však zazněli rohy a na bojišti vzplálo světlo.Když pominula záře, našli na zemi mrtvou Galafëu bez známek zranění.Ale draci se své mrtvé královy nevzdaly a její tělo vybojovali.V legendách se říká že někteří bystroocí spatřili v té záři obrovskou postavu ve zbroji a s mečem jak srazila Galafëu na zem a pak zmizela. Legenda říká že to byl Eönwë osobně, jenž přišel zabránit neštěstí rodící se z jeho krve.
Celemírovo tělo odnesli vojáci do Orodostu a poté pochovaly ve skrytí hrobce i s jeho mečem někde na Rohanských pláních.Ani Galafëa nezůstala na bojišti.Glaurung odletěl s vichřicí v zádech do ledových plání kde vykutal do skály monumentální sídlo pro její tělo i duši kde jí uložil tak jak padla a draci přísahali že dokud bude existovat jejich rod, budou strážit místo jejího posledního odpočinku.
Mezi legendy se řadí také jedna která říká že pokud někdo najde místo jejich odpočinku získá velkou moc pro svůj lid.Pokud totiž spočine sekera Galafëina v chrámu skřetího města, zrodí se znovu Galafëa, a bude město chránit před napadením.Stejně tak tomu je pokud donesou silní muži Gondorští Celemirův meč do svého sídla, bude on chránit je.

Já cechmistr Rambir Ostroužek ohlašuji zdražení bavlny všem kdož ji chtějí koupit od společenství krejčovského. Jest to z důvodu podlého zdražení opékaných vepřů cechem kuchařským. Jelikož naši dělníci jsou na tyto pokrmy zvyklí, zdražily se tímto náklady na sběr bavlny.

Rambír Ostroužek Cechmistr krejčovský