Uživatel:Baldwin

Z Moriawiki

Tento uživatel žije v Gondoru.

or Tomuto uživateli je obecná řeč mateřským jazykem.

Tento uživatel používá ICQ číslo 172-628-885.

Úvod

Dlouhodobý (2004 - současnost) hráč shardu Moria, hrající postavu hraničáře Valeria Baldwina, v současnosti s aktivitou blízkou neaktivitě.

• PvM hráč, PvP v oblibě nemaje
• Zakladatel a dlouhodobý (2005 - 2009) velmistr guildy,Gondorští Zvědové nyní na odpočinku
• po jedno krátké období Generál Gondoru (říjen 2009)
• současný obyvatel ostrova Cair Andros

Hráčský příběh

(netřeba brát úplně vážně)

Baldwinova pravdivá historie, díl první

O rodičích a dětství

Narodil jsem se v malebném domku ve velikém a slavném městě Fornost daleko na severu. Mým otcem byl dúnadan, jeden z potomků Arathorna a mou matkou byla lesní elfka Alwen Núvien, dcera hlavního poradce elfího krále. Ač rodu vznešeného, své dětství jsem strávil s otcem a jinými muži z okolí Fornostu. Od věku, kdy jsem byl schopen napnout kuši či udržet v ruce meč, mě otec učil bojovým dovednostem hraničářů a matka mě učila lesní moudrosti, lásce k přírodě a léčitelským znalostem elfů i lidí. Dalo by se říci, že nejraději jsem se věnoval boji s kuší a umění lesních elfů ochočit si nejrůznější volně žijící divoká zvířata. Volné chvíle jsem trávil v okolí města s kuší v ruce a s ostatními chlapci jsme se snažili ulovit k večeři párek koroptví anebo zajíce. Není nutno zdůrazňovat, že většinou jsme matky neohromili svými loveckými úspěchy avšak při lovení ryb v říčce nedaleko na sever, poblíž Fornostských dolů, jež jsme také velmi často provozovali, jsme byli úspěšní daleko více a pochoutky se často objevovali na jídelníčku občanů města.Na sever od města se rozkládali velké lesy, jimž dlouholetá těžba dřeva dávala nádech prosluněné vzdušnosti, nebyli temné jako hvozdy na jihu. Často jsme si tam s přáteli hráli a honili se mezi remízky, sváděli bitvy s imaginárními nestvůrami a poráželi na hlavu mordorská vojska. S utíkajícím časem jsem si začínal uvědomovat, že dětství je pomalu u konce a blíží se čas povinností. A nebyl jsem daleko od pravdy.

Studium

Když mi bylo 9 let, poslal mě otec do učení k mistrovi magie Ketholovi z Minas Tirith, který byl rektorem minské univerzity, do učení. Dle jo názoru, a nebyl s tímto názorem na katedře magie osamocen, jsem nebyl příliš nadán v magických vědách, nicméně za dobu strávenou v Gondoru jsem se pár základních kouzel naučil. Naopak při hodinách strategie a vedení války jsem překonával naděje svých učitelů. Část vědomostí, které jsem získal v učení jsem později použil při psaní svých děl o vedení války a strategii. Při hodinách historie svobodných zemí jsem také nebyl nejhorší, jelikož mi otec kdysi vyprávěl mnoho historických událostí a matka mě seznamovala s historií a tradicemi lesních elfů. Při výuce bojových umění jsem vynikal, zvláště ve střelbě z luku a kuše, jemuž jsem věnoval nejvíce času, také široký meč a kopí jsem si celkem osvojil, takže jsem byl shledán připraveným ke splnění závěrečných zkoušek akademie. Uběhlo téměř deset let od doby, kdy mě otec poslal s karavanou do hlavního města a mé vzdělávání bylo u konce. Úspěšně jsem složil závěrečné zkoušky z magických, bojových, léčitelských a přírodních dovedností a byl mi udělen glejt vzdělaného obyvatele Středozemě.. Po závěrečné ceremonii, jsem se rozloučil se všemi kantory a studenty z akademie a vypravil jsem se do karavanseraje za městskými branami, abych si zajistil cestu zpět do Fornostu. Vracel jsem se domů.

Návrat do Fornostu

Když jsem se po dlouhých deseti letech strávených v učení vrátil do svého rodného města, ke svému úžasu jsem zjistil, že město již téměř neexistuje. Většinu bývalých výstavních domů a sídel nyní nahrazovali hromady rumu a pobořené kusy zdí na místě, kde kdysi bývala čtvrť obchodníků. Na rumištích tu a tam stáli malé, očividně nově postavené sruby ze dřeva, hlíny a slámy. Nikde ani živáčka. Na místě, kde kdysi stál domek mých rodičů, jsem zahlédl koutkem oka pohyb, jako by se nějaká postava hbitě ukryla za polorozpadlou západní zeď domku. Zavolal jsem na postavu, ale nic se nepohnulo. Začal jsem tušit, že to asi nebyl přeživší obyvatel města, pomalým pohybem jsem sundal ze zad kuši a založil šipku. Přikrčen u hromady suti jsem čekal. Po chvíli se mi zdálo, že se stín u zdi pohnul, tak jsem zamířil kuši a chystal se vystřelit, když tu se zpoza zdi vynořil k nepoznání špinavý městský kovář Gardell. Ihned mě poznal, usmál se a omluvně zadrmolil, že je mu líto, pokud mě vyděsil, ale že Mordorští mají s sebou i proradné lidi, kteří s nimi jezdí drancovat. Pak mi kovář povyprávěl smutný příběh, jak se před dvěma měsíci přes město přehnala vlna mordorských nájezdníků, ponejvíce skřetů, skurutům, ale i zlých lidí z Jihu. Vyprávěl o velké bitvě, kdy byli obránci města zrazeni jednotkou žoldnéřů, očividně placených mordéřským pánem, kteří tajně otevřeli nehlídanou západní bránu a pustili nepřátele do města. Boj proti mnohonásobné přesile byl krátký. Ti co se vzdali a nebyli popraveni, byli v řetězech, za krk k dlouhému provazu přivázáni, odvedeni někam na východ. Ptal jsem se jej, co se stalo s mými rodiči. S odevzdaným výrazem v umouněném obličeji mi sklesle sdělil, že otec téměř jistě padl, protože byl mez obránci jižní zdi, kam byl veden hlavní útok a většina obránců tam položila život. Mou matku kovář neviděl, ale co ví jistě, tak mou pětiletou sestru, kterou jsem ještě ani neviděl, odvlekli otrokáři na jih. Tyto zlé zprávy mě velice zarmoutili. Dlouho jsem jenom seděl na hromadě suti a přemýšlel, co dál. Zanedlouho dorazili z blízkého lesa, kam se byli před mým příchodem ukrýt, další přeživší, necelé dva tucty špinavých lidí, s neléčenými ranami, kteří mě se slzami v očích vítali jako svého ztraceného syna.

Obnova

Většina budov ve městě byla nenávratně zničena, proto jsem navrhl, aby se nejprve odstranila ohromná množství suti, kteroužto jsme hromadili na severní části bývalého tržiště, jelikož jsme s ní měli ještě v budoucnu určité úmysly. S pár obyvateli jsme naplánovali stavbu několika dřevěných srubů, ve kterých měli měšťané přečkávat nepříjemné počasí, které neustále hrozilo deštěm a silným větrem. Za necelý týden, poté, co jsem se s ostatními muži rozhodl obnovit město do jeho bývalé podoby, přestože jsme všichni věděli, že je to za našich životů jistojistě nesplní, podařilo postavit půl tuctu provizorních domků, kam jsme nastěhovali nejvíce zraněné obyvatele nyní velice malé vesnice. Využil jsem svých léčitelských znalostí, jejichž základům mě kdysi naučila matka a ve kterých jsem se zdokonaloval při studiích u mistra Kethola, a spolu s potulným knězem, který šťastnou náhodou procházel v onen čas severními kraji, jsem vyléčil většinu zraněných sousedů. Modlitby vesničanů byli zdá se vyslyšeny a za další týden dorazila Gondorská karavana, který byla vypravena z Edorasu na pomoc přepadeným městům na severu. Od Sharima, vůdce karavany, původem z Pelargilu, jsem se dozvěděl, že Fornost nebyl jediným městem, které bylo zničeno. S povděkem jsme přijali nabízenou pomoc. Jídlo jsme rozdělili přeživším a zbytek uložili do jednoho nepoškozeného chladného sklepení. Stavební materiál byl použit na stavbu domků a vesnické radnice. Já sám, přestože mě nabádali a přemlouvali, jsem odmítl vzít na sebe odpovědnost a odmítl jsem se stát starostou, místo sebe jsem navrhl Antonia Publia, vyučeného písaře, který před zničením města zastával místo v městské radě. Obyvatelé neměli námitek, tak se tak stalo. Místo radního jsem ale přijal, a tak jsme se s kovářem Gardellem a bývalou šenkýřkou z hostince u Nudného pocestného stali městskými radními.

Stavba městské citadely

Roky plynuli ale díky tomu, že na sever příliš přistěhovalců nemířilo, se počet obyvatel nezvyšoval nijak překotným tempem. Po odklizení sutin, kterých se později z části použilo na stavbu pevnosti, se našla plná truhla drahokamů a zlatých mincí. Pod dohledem Gardella byla truhla dopravena haly rady. Za tyto peníze jsme najali společnost kameníků, tesařů a stavitelských odborníků, aby pod vedením stavebního inženýra z Forondonu postavili na severní části města, kde se rozkládá strmý útes citadelu obehnanou vysokou a pevnou zdí. To se radě po debatě s obyvateli ukázalo jako nejlepší způsob obrany proti nájezdům. Stavět zdi kolem tak malé osady nemělo smysl. Tak se stalo a pevnost rychle rostla a za necelé dva roky byla hotova a byl to věru nádherný pohled. Čtyři poschodí vysoká citadela s přístavbami a zdí s velkou železnou branou. Za část peněz z pokladu jsme si najali žoldnéře, aby zastávali místa městských strážných do doby, než s hlavního města pošlou novou posádku. Žoldnéři kapitána Vasca byli tvrdí a mnoha boji zocelení válečníci, jejichž mnohé jizvy prokazovali, že si své příběhy z válek nevymýšlí, sice z počátku reptali, že mají hrát kasárenské krysy, ale plat dostávali vysoký a nebezpečí nebylo alespoň zdánlivě příliš vysoké. Jediný jejich úkol byl odhánět od města bandity a další sebranku, která se v této části Gondoru vyskytovala. Poslal jsem holuba do Minas Tirith se žádostí, aby dal Gondorský kníže Fornostu status městyse, přestože zatím nedosahoval předepsaného počtu budov a obyvatel. Nicméně jsme měli citadelu a tou se nemůže honosit mnohdy ani město, natož městys.

Baldwinova pravdivá historie, díl druhý

Hobitín

Po dvou letech spokojeně strávených v obnoveném Fornostu jsem se rozhodl přestěhovat. Člověk jako já dlouho na jednom místě nevydrží. Všechno okolí bylo tak známé a na míle daleko jsem mohl jít i se zavřenýma očima, tak jsem okolní krajinu znal. Jak jsem později zjistil, otec mi odkázal něco peněz a já sám jsem prodejem koní vydělal dost na to, abych si mohl v hobitíně, hlavním městě Kraje hobitů, pronajmout honosný dům v nejbohatší hobitínské čtvrti. Jak jsem později zjistil, z vyprávění svého souseda, temného templáře, bylo město hobitín také přestavěno a už dávno není tou ohromnou aglomerací, jako za starých dob. Mě se tu ale líbilo a přes neustálé bušení kladiva a zvuků doprovázejících opracovávání dřeva, které se rozléhaly z dílny, přiléhající k domu dalšího souseda, známého zbohatlíka Dellamorta. Jeho hokynářství na hobitínském náměstí, kde se dal koupit snad i olifant byl často navštěvován mnohými cestovateli i jinými obchodníky, přestože zboží v něm prodávané bývalo předražené až hanba. Po nějaké době se ke mě do Hobitína přestěhoval můj starý přítel Gardell a založili jsme spolu společnost zabývající se prodejem jízdní zvěře a zbrojířství. Nebyli jsme sice tak vyhlášení jako slovutná společnost Dellamortova, nicméně chudobou jsme netrpěli. Na podzim toho roku se ve městě objevila Jazharra, studentka magických věd, které jsem bůhví proč padl do oka, a zůstala se mnou dva roky, kdy jsme žili v Kraji na hromádce. Krásný to čas, který byl bohužel po roce přerušen dalším nájezdem mordorských, kteří, vedeni vojevůdcem Xavernem zabili mnoho obyvatel města i náhodných pocestných. Jazharra se právě vracela ze sběru bylinek, když byla mordory chycena a podle očitých svědků odvlečena do zajetí. Veden žalem a spravedlivým hněvem jsem se jal nájezdníky následovat, ale byl jsem po cestě přepaden, oloupen a téměř zabit. Bandité si jistě mysleli, že jsem mrtvý, jinak by mě nenechali ležet v strouze u cesty poblíž temného lesa, kde jsem tak tak, polomrtvý utekl před obrovskou černou vdovou, která si už představovala mé tělo jako svůj zítřejší oběd.

Klan Masurito

Zdrcen jsem se vrátil do města, prodal dům mocnému mágovi Larrymu a s Gardellem jsme se vydali zpět do Fornostu, domů. Společnými silami jsme postavili domek se zahrádkou a pokračovali v obchodu s jízdní zvěří. Vedlo se nám dobře, a když kolem projížděl můj starý přítel z minaské university Insengrim Faoiltiarna a nabídl mi, že mě představí mistrovi své guildy, společenství, jež se jmenovalo klan Masurito, že vždy potřebují dobré bojovníky pro boj proti Mordoru. Nabídku jsem bez váhání přijal, protože to bylo společenství velmi znávané a mocné, chlubící se množstvím vyhraných bitev proti zplozencům mordoru. Jako adept guildy jsem zažil mnoho dobrodružství, kdy jsem společně s mocnými členy klanu pokořil nejednu pevnost nestvůr a temné podzemní bludiště plné nejhorších nočních můr, jaké si člověk dokáže představit. Po měsících naplněných zkouškami a snahou ukázat se v co nejlepším světle jsem byl přijat za plnohodnotného člena a byl zapsán do listin klanu. V ten čas byla již aktivita klanu v boji proti mordoru malá a mnoho starých válečníků odešlo na odpočinek, mistr Milamber předal svůj plášť mistru Hefaistovi, mocný Harek neodolal vábení temného mordoru, zradil Gondor a odešel na druhou stranu barikády a mnozí další členové odešli na zasloužený odpočinek. Přesto však jsem zažil s klanem spoustu nebezpečí i slávy v boji. I ti nejlepší jsou porazitelní a jak čas běžel stále více ctihodných členů odcházelo a udržovat klan v chodu bylo nemyslitelné a tak se na poslední schůzi v domě Lorina, bojovníka ověnčeného slávou rozhodlo o ukončení činnosti klanu. Nadále však zůstává tato zkušenost zapsána v mé duši a nikdy na své společníky nezapomenu. Můj obchod s koňmi mi docela vynášel i za mé nepřítomnosti ve Fornostu a mohl jsem otevřít další pobočku, v Ereboru, městě trpaslíků a dál rozšiřovat svou obchodní říši. Když tu náhlá nemoc zasáhla mne i ostatní obyvatele Dol Amrothu, města, kam jsem se po rozpadu společenství Masurito uchýlil a na dlouhou dobu mě i Gardella upoutala na lůžko. Nechybělo mnoho a vydal bych se na pouť za svými předky. Obchod v té době stagnoval a celková ekonomická situace Gondoru byla velmi špatná, ceny klesali a trh, zahlcený zbožím se hroutil. Zavřel jsem proto krám a když jsem se vyléčil, přestěhoval jsem se do severní čtvrtky v Kraji, poblíž Hobítina, tedy kraje, který jsem z minulosti dobře znal…